ŠÍLENÉ experimenty
July 26, 2026
Nazdar, tady nejtvrdší zadek z buše.
Představte si, že jedete po ulici a uvidíte nějakého člověka, který dělá něco bizarního. Co udělá průměrný, mentálně stabilní vačnatec? Pravděpodobně zrychlí krok, doma to zmíní u večeře jako podivnou historku ze života lidí. A život jde dál.
Co ale udělá internet? Internet kolem bizáru postaví cirkusové šapitó, namíří reflektory a vytvoří čtyřiadvacet reakčních kanálů.
Vítejte ve světě youtubové zábavy, kde se hranice mezi humorem a pácháním násilí ztrácí.
Ukázkovým příkladem je fenomén ShopaholicAdel. Osoba, která zřejmě potřebuje pomoc ve všech oblastech svého života, ale místo toho dostala celou armádu komentátorů. Tito lidé si založili kariéru na tom, že s vážnou tváří analyzují každé jedno její selhání a prodávají to divákům jako „veřejnou službu“ nebo dokonce svého druhu “osvětu”.
Otázka dne ale nezní, proč tato slečna dělá to, co dělá. Otázka zní: Proč vy, zdánlivě slušní lidé, sedíte v hledišti, jíte popcorn a posíláte lajky něčemu, co byste v reálném světě nazvali ponižováním?
Mezi vombaty nemáme o lidech zrovna vysoké mínění. Lidská morálka má hluboké systémové chyby. Vaši psychologové na to přišli už před desítkami let, kdy internet ani neexistoval.
Dnes jsem vylezl z nory jen proto, abych vám řekl, jak jednoduché je proměnit člověka – ano, člověka jako jsi ty, co se teď na tohle díváš – v monstrum nebezpečnější než vombat. A to vám říkám jakožto někdo, kdo dokáže umlátit dinga prdelí.
Milgramův experiment
Začněme v 60. letech na Yaleově univerzitě v Americe. Profesor Stanley Milgram tehdy zjistil něco, co o člověku raději ani nechcete vědět.
Pozval do laboratoře běžné lidi a řekl jim, že jdou testovat paměť. Jeden byl „učitel“ – dobrovolník a druhý „žák“ – herec za stěnou.
Úloha byla jednoduchá: pokud žák odpověděl špatně, učitel mu musel dát elektrický šok. S každou další chybou se napětí zvyšovalo. Od jemného lechtání až po 450 voltů, kde již na přístroji svítil nápis: „Smrtelné nebezpečí“.
Herec za stěnou samozřejmě žádné šoky nedostával, ale předstíral to dokonale. Křičel, bouchal na zeď, prosil, že má nemocné srdce. Když dobrovolník zaváhal a podíval se na profesora, ten mu s chladným klidem anglického komorníka řekl: „Experiment vyžaduje, abyste pokračovali.“
Co myslíte, kolik lidí to dotáhlo až do konce? Psychiatři tipovali jedno procento sadistů. Skutečnost? Celých 65 % lidí stisklo i poslední – smrtelné tlačítko. A stačilo k tomu pouze jediné – souhlas autority.
Když vám populární youtuber řekne: „Tato žena je odpad, podívejte se, co zase udělala,“ funguje to stejně jako schvalující role profesora v Milgramově experimentu. Každý nenávistný komentář je stisk pomyslného tlačítka.
Stanfordský vězeňský experiment
Pokud vám Milgram přišel drsný, profesor Philip Zimbardo o několik let později posunul laťku brutality ještě o něco výš. V suterénu Stanfordské univerzity postavil falešné vězení. Vzal 24 psychicky naprosto zdravých studentů, náhodně je rozdělil na „dozorce“ a „vězně“ a plánoval je tam nechat dva týdny.
Dozorci dostali uniformy a sluneční brýle, aby ztratili oční kontakt a vytvořili jim formu anonymity. Vězni dostali jen čísla.
Už druhý den se stalo něco, co Zimbardovi přerostlo přes hlavu. Chlapci, kteří spolu před pár dny chodili na přednášky, se proměnili v bestie. Dozorci začali vězně psychicky likvidovat – nutili je čistit záchody holýma rukama, nadávali jim, odpírali jim spánek a jídlo. Experiment museli po šesti dnech předčasně ukončit, protože hrozilo, že se tam někomu reálně něco stane.
Experiment však neukončil profesor Zimbardo sám od sebe. Do své role vedoucího vězení se ponořil tak moc, že on sám ztratil kontakt s realitou. Experiment ukončil až poté, co vězení navštívila jeho kolegyně Christina Maslach. Christina přišla z externího prostředí, ze světa „tam venku“ a byla zděšena, co se v suterénu univerzity odehrává.
Sice tenhle experiment nepřinesl žádné měřitelné výsledky, no ukazuje nám, jak málo stačí k tomu, aby lidé ztratili kontakt s realitou. Když někomu přiřadíte nálepku „vězně“, kterého je třeba „potrestat za jeho činy“, běžná pravidla lidskosti jdou stranou. A také „dozorci“ – strážci internetové morálky často používají nějakou formu anonymity, která jim dává dostatečný pocit bezpečí k tomu, aby dělali věci, za které by se v reálném životě raději zahrabali do země. Je vám to povědomé? Přezdívky, masky, uměle vytvořené osobnosti…?
Marina Abramović
Doposud by se mohlo zdát, že k probuzení krutosti potřebujete alespoň uniformu, která vás anonymizuje nebo autoritu, která vám něco přikazuje. Performance umělkyně Marina Abramović však dokázala, že nepotřebujete vůbec nic. Stačí jenom bezbrannost oběti.
V galerii v Neapoli stála šest hodin bez pohnutí jako panenka. Vedle ní byl stůl se 72 předměty. Od nevinných jako růže, med nebo pero, až po nebezpečné jako nůžky, žiletky, nože a nabitá zbraň. Instrukce pro diváky zněla: „Můžete s ní udělat cokoliv, ona se nebude bránit a nese plnou odpovědnost.“
Zpočátku byli lidé milí. Dali jí růži, upravili její vlasy. Ale postupně se performance začala zvrhávat v nebezpečné orgie. Stačil jeden člověk, který si dovolil trochu víc a posunul hranici. Následně se spustila řetězová reakce. Někdo jí rozstříhal oblečení. Další ji pořezal žiletkou na krku. V poslední hodině jí někdo vložil do ruky nabitou pistoli a namířil jí na hlavu. Když experiment skončil a Marina se začala opět hýbat, kráčela k lidem, kteří ji ještě před pár minutami ubližovali. Všichni před ní v panice utekli, protože si najednou uvědomili, co udělali.
Také oběť masivní kyberšikany je většinou člověk, který se nebrání. Buď nemá dostatečné sociální zázemí nebo mentální kapacitu nebo obojí. Bezbrannost takového člověka podněcuje agresory ke stále většímu násilí, které se normalizuje – vždyť za to nedostávají žádné tresty. A co se netrestá, to je přece dovoleno.
Najednou je normální ponižujícím způsobem mluvit o zdravotním stavu, zveřejňovat soukromé informace, které oběť bezprostředně vystavují riziku, vyhrožovat jí, napadat ji na ulici nebo dokonce plánovat jak ji dostat na psychiatrii. Takové chování nemá nic společné se zábavou, natož s čímkoliv morálním.
Tyto experimenty hovoří o vás lidech jedno – i ze slušného, psychicky zdravého člověka lze během krátké doby vytvořit sadistu, který se s chutí podílí na šikaně.
Stačí k tomu tři věci:
1. souhlas autority, kterou je váš oblíbený internetový tvůrce,
2. nějaká forma anonymity, za kterou se schováte
3. a oběť, která není schopna se bránit.
Příště, až kliknete na další 'šťavnaté' reakční video, vzpomeňte si to, co jsme si tu dnes rozebrali. Pozorujte, jak se mění vaše chování a chování ostatních. Všímejte si stupňujícího násilí vůči oběti. Občas se mi zdá, že Youtube je jeden velký psychologický experiment, jehož výsledky budou stejně děsivé jako výsledky experimentů provedených v 60. a 70. letech.
Příště vám povím, jaký je rozdíl mezi šikanou a reakcí na nějaké video. Pastvě zdar a brzy na viděnou.
ŠÍLENÉ experimenty
July 26, 2026
Nazdar, tady nejtvrdší zadek z buše.
Představte si, že jedete po ulici a uvidíte nějakého člověka, který dělá něco bizarního. Co udělá průměrný, mentálně stabilní vačnatec? Pravděpodobně zrychlí krok, doma to zmíní u večeře jako podivnou historku ze života lidí. A život jde dál.
Co ale udělá internet? Internet kolem bizáru postaví cirkusové šapitó, namíří reflektory a vytvoří čtyřiadvacet reakčních kanálů.
Vítejte ve světě youtubové zábavy, kde se hranice mezi humorem a pácháním násilí ztrácí.
Ukázkovým příkladem je fenomén ShopaholicAdel. Osoba, která zřejmě potřebuje pomoc ve všech oblastech svého života, ale místo toho dostala celou armádu komentátorů. Tito lidé si založili kariéru na tom, že s vážnou tváří analyzují každé jedno její selhání a prodávají to divákům jako „veřejnou službu“ nebo dokonce svého druhu “osvětu”.
Otázka dne ale nezní, proč tato slečna dělá to, co dělá. Otázka zní: Proč vy, zdánlivě slušní lidé, sedíte v hledišti, jíte popcorn a posíláte lajky něčemu, co byste v reálném světě nazvali ponižováním?
Mezi vombaty nemáme o lidech zrovna vysoké mínění. Lidská morálka má hluboké systémové chyby. Vaši psychologové na to přišli už před desítkami let, kdy internet ani neexistoval.
Dnes jsem vylezl z nory jen proto, abych vám řekl, jak jednoduché je proměnit člověka – ano, člověka jako jsi ty, co se teď na tohle díváš – v monstrum nebezpečnější než vombat. A to vám říkám jakožto někdo, kdo dokáže umlátit dinga prdelí.
Milgramův experiment
Začněme v 60. letech na Yaleově univerzitě v Americe. Profesor Stanley Milgram tehdy zjistil něco, co o člověku raději ani nechcete vědět.
Pozval do laboratoře běžné lidi a řekl jim, že jdou testovat paměť. Jeden byl „učitel“ – dobrovolník a druhý „žák“ – herec za stěnou.
Úloha byla jednoduchá: pokud žák odpověděl špatně, učitel mu musel dát elektrický šok. S každou další chybou se napětí zvyšovalo. Od jemného lechtání až po 450 voltů, kde již na přístroji svítil nápis: „Smrtelné nebezpečí“.
Herec za stěnou samozřejmě žádné šoky nedostával, ale předstíral to dokonale. Křičel, bouchal na zeď, prosil, že má nemocné srdce. Když dobrovolník zaváhal a podíval se na profesora, ten mu s chladným klidem anglického komorníka řekl: „Experiment vyžaduje, abyste pokračovali.“
Co myslíte, kolik lidí to dotáhlo až do konce? Psychiatři tipovali jedno procento sadistů. Skutečnost? Celých 65 % lidí stisklo i poslední – smrtelné tlačítko. A stačilo k tomu pouze jediné – souhlas autority.
Když vám populární youtuber řekne: „Tato žena je odpad, podívejte se, co zase udělala,“ funguje to stejně jako schvalující role profesora v Milgramově experimentu. Každý nenávistný komentář je stisk pomyslného tlačítka.
Stanfordský vězeňský experiment
Pokud vám Milgram přišel drsný, profesor Philip Zimbardo o několik let později posunul laťku brutality ještě o něco výš. V suterénu Stanfordské univerzity postavil falešné vězení. Vzal 24 psychicky naprosto zdravých studentů, náhodně je rozdělil na „dozorce“ a „vězně“ a plánoval je tam nechat dva týdny.
Dozorci dostali uniformy a sluneční brýle, aby ztratili oční kontakt a vytvořili jim formu anonymity. Vězni dostali jen čísla.
Už druhý den se stalo něco, co Zimbardovi přerostlo přes hlavu. Chlapci, kteří spolu před pár dny chodili na přednášky, se proměnili v bestie. Dozorci začali vězně psychicky likvidovat – nutili je čistit záchody holýma rukama, nadávali jim, odpírali jim spánek a jídlo. Experiment museli po šesti dnech předčasně ukončit, protože hrozilo, že se tam někomu reálně něco stane.
Experiment však neukončil profesor Zimbardo sám od sebe. Do své role vedoucího vězení se ponořil tak moc, že on sám ztratil kontakt s realitou. Experiment ukončil až poté, co vězení navštívila jeho kolegyně Christina Maslach. Christina přišla z externího prostředí, ze světa „tam venku“ a byla zděšena, co se v suterénu univerzity odehrává.
Sice tenhle experiment nepřinesl žádné měřitelné výsledky, no ukazuje nám, jak málo stačí k tomu, aby lidé ztratili kontakt s realitou. Když někomu přiřadíte nálepku „vězně“, kterého je třeba „potrestat za jeho činy“, běžná pravidla lidskosti jdou stranou. A také „dozorci“ – strážci internetové morálky často používají nějakou formu anonymity, která jim dává dostatečný pocit bezpečí k tomu, aby dělali věci, za které by se v reálném životě raději zahrabali do země. Je vám to povědomé? Přezdívky, masky, uměle vytvořené osobnosti…?
Marina Abramović
Doposud by se mohlo zdát, že k probuzení krutosti potřebujete alespoň uniformu, která vás anonymizuje nebo autoritu, která vám něco přikazuje. Performance umělkyně Marina Abramović však dokázala, že nepotřebujete vůbec nic. Stačí jenom bezbrannost oběti.
V galerii v Neapoli stála šest hodin bez pohnutí jako panenka. Vedle ní byl stůl se 72 předměty. Od nevinných jako růže, med nebo pero, až po nebezpečné jako nůžky, žiletky, nože a nabitá zbraň. Instrukce pro diváky zněla: „Můžete s ní udělat cokoliv, ona se nebude bránit a nese plnou odpovědnost.“
Zpočátku byli lidé milí. Dali jí růži, upravili její vlasy. Ale postupně se performance začala zvrhávat v nebezpečné orgie. Stačil jeden člověk, který si dovolil trochu víc a posunul hranici. Následně se spustila řetězová reakce. Někdo jí rozstříhal oblečení. Další ji pořezal žiletkou na krku. V poslední hodině jí někdo vložil do ruky nabitou pistoli a namířil jí na hlavu. Když experiment skončil a Marina se začala opět hýbat, kráčela k lidem, kteří ji ještě před pár minutami ubližovali. Všichni před ní v panice utekli, protože si najednou uvědomili, co udělali.
Také oběť masivní kyberšikany je většinou člověk, který se nebrání. Buď nemá dostatečné sociální zázemí nebo mentální kapacitu nebo obojí. Bezbrannost takového člověka podněcuje agresory ke stále většímu násilí, které se normalizuje – vždyť za to nedostávají žádné tresty. A co se netrestá, to je přece dovoleno.
Najednou je normální ponižujícím způsobem mluvit o zdravotním stavu, zveřejňovat soukromé informace, které oběť bezprostředně vystavují riziku, vyhrožovat jí, napadat ji na ulici nebo dokonce plánovat jak ji dostat na psychiatrii. Takové chování nemá nic společné se zábavou, natož s čímkoliv morálním.
Tyto experimenty hovoří o vás lidech jedno – i ze slušného, psychicky zdravého člověka lze během krátké doby vytvořit sadistu, který se s chutí podílí na šikaně.
Stačí k tomu tři věci:
1. souhlas autority, kterou je váš oblíbený internetový tvůrce,
2. nějaká forma anonymity, za kterou se schováte
3. a oběť, která není schopna se bránit.
Příště, až kliknete na další 'šťavnaté' reakční video, vzpomeňte si to, co jsme si tu dnes rozebrali. Pozorujte, jak se mění vaše chování a chování ostatních. Všímejte si stupňujícího násilí vůči oběti. Občas se mi zdá, že Youtube je jeden velký psychologický experiment, jehož výsledky budou stejně děsivé jako výsledky experimentů provedených v 60. a 70. letech.
Příště vám povím, jaký je rozdíl mezi šikanou a reakcí na nějaké video. Pastvě zdar a brzy na viděnou.
ŠÍLENÉ experimenty
July 26, 2026
Nazdar, tady nejtvrdší zadek z buše.
Představte si, že jedete po ulici a uvidíte nějakého člověka, který dělá něco bizarního. Co udělá průměrný, mentálně stabilní vačnatec? Pravděpodobně zrychlí krok, doma to zmíní u večeře jako podivnou historku ze života lidí. A život jde dál.
Co ale udělá internet? Internet kolem bizáru postaví cirkusové šapitó, namíří reflektory a vytvoří čtyřiadvacet reakčních kanálů.
Vítejte ve světě youtubové zábavy, kde se hranice mezi humorem a pácháním násilí ztrácí.
Ukázkovým příkladem je fenomén ShopaholicAdel. Osoba, která zřejmě potřebuje pomoc ve všech oblastech svého života, ale místo toho dostala celou armádu komentátorů. Tito lidé si založili kariéru na tom, že s vážnou tváří analyzují každé jedno její selhání a prodávají to divákům jako „veřejnou službu“ nebo dokonce svého druhu “osvětu”.
Otázka dne ale nezní, proč tato slečna dělá to, co dělá. Otázka zní: Proč vy, zdánlivě slušní lidé, sedíte v hledišti, jíte popcorn a posíláte lajky něčemu, co byste v reálném světě nazvali ponižováním?
Mezi vombaty nemáme o lidech zrovna vysoké mínění. Lidská morálka má hluboké systémové chyby. Vaši psychologové na to přišli už před desítkami let, kdy internet ani neexistoval.
Dnes jsem vylezl z nory jen proto, abych vám řekl, jak jednoduché je proměnit člověka – ano, člověka jako jsi ty, co se teď na tohle díváš – v monstrum nebezpečnější než vombat. A to vám říkám jakožto někdo, kdo dokáže umlátit dinga prdelí.
Milgramův experiment
Začněme v 60. letech na Yaleově univerzitě v Americe. Profesor Stanley Milgram tehdy zjistil něco, co o člověku raději ani nechcete vědět.
Pozval do laboratoře běžné lidi a řekl jim, že jdou testovat paměť. Jeden byl „učitel“ – dobrovolník a druhý „žák“ – herec za stěnou.
Úloha byla jednoduchá: pokud žák odpověděl špatně, učitel mu musel dát elektrický šok. S každou další chybou se napětí zvyšovalo. Od jemného lechtání až po 450 voltů, kde již na přístroji svítil nápis: „Smrtelné nebezpečí“.
Herec za stěnou samozřejmě žádné šoky nedostával, ale předstíral to dokonale. Křičel, bouchal na zeď, prosil, že má nemocné srdce. Když dobrovolník zaváhal a podíval se na profesora, ten mu s chladným klidem anglického komorníka řekl: „Experiment vyžaduje, abyste pokračovali.“
Co myslíte, kolik lidí to dotáhlo až do konce? Psychiatři tipovali jedno procento sadistů. Skutečnost? Celých 65 % lidí stisklo i poslední – smrtelné tlačítko. A stačilo k tomu pouze jediné – souhlas autority.
Když vám populární youtuber řekne: „Tato žena je odpad, podívejte se, co zase udělala,“ funguje to stejně jako schvalující role profesora v Milgramově experimentu. Každý nenávistný komentář je stisk pomyslného tlačítka.
Stanfordský vězeňský experiment
Pokud vám Milgram přišel drsný, profesor Philip Zimbardo o několik let později posunul laťku brutality ještě o něco výš. V suterénu Stanfordské univerzity postavil falešné vězení. Vzal 24 psychicky naprosto zdravých studentů, náhodně je rozdělil na „dozorce“ a „vězně“ a plánoval je tam nechat dva týdny.
Dozorci dostali uniformy a sluneční brýle, aby ztratili oční kontakt a vytvořili jim formu anonymity. Vězni dostali jen čísla.
Už druhý den se stalo něco, co Zimbardovi přerostlo přes hlavu. Chlapci, kteří spolu před pár dny chodili na přednášky, se proměnili v bestie. Dozorci začali vězně psychicky likvidovat – nutili je čistit záchody holýma rukama, nadávali jim, odpírali jim spánek a jídlo. Experiment museli po šesti dnech předčasně ukončit, protože hrozilo, že se tam někomu reálně něco stane.
Experiment však neukončil profesor Zimbardo sám od sebe. Do své role vedoucího vězení se ponořil tak moc, že on sám ztratil kontakt s realitou. Experiment ukončil až poté, co vězení navštívila jeho kolegyně Christina Maslach. Christina přišla z externího prostředí, ze světa „tam venku“ a byla zděšena, co se v suterénu univerzity odehrává.
Sice tenhle experiment nepřinesl žádné měřitelné výsledky, no ukazuje nám, jak málo stačí k tomu, aby lidé ztratili kontakt s realitou. Když někomu přiřadíte nálepku „vězně“, kterého je třeba „potrestat za jeho činy“, běžná pravidla lidskosti jdou stranou. A také „dozorci“ – strážci internetové morálky často používají nějakou formu anonymity, která jim dává dostatečný pocit bezpečí k tomu, aby dělali věci, za které by se v reálném životě raději zahrabali do země. Je vám to povědomé? Přezdívky, masky, uměle vytvořené osobnosti…?
Marina Abramović
Doposud by se mohlo zdát, že k probuzení krutosti potřebujete alespoň uniformu, která vás anonymizuje nebo autoritu, která vám něco přikazuje. Performance umělkyně Marina Abramović však dokázala, že nepotřebujete vůbec nic. Stačí jenom bezbrannost oběti.
V galerii v Neapoli stála šest hodin bez pohnutí jako panenka. Vedle ní byl stůl se 72 předměty. Od nevinných jako růže, med nebo pero, až po nebezpečné jako nůžky, žiletky, nože a nabitá zbraň. Instrukce pro diváky zněla: „Můžete s ní udělat cokoliv, ona se nebude bránit a nese plnou odpovědnost.“
Zpočátku byli lidé milí. Dali jí růži, upravili její vlasy. Ale postupně se performance začala zvrhávat v nebezpečné orgie. Stačil jeden člověk, který si dovolil trochu víc a posunul hranici. Následně se spustila řetězová reakce. Někdo jí rozstříhal oblečení. Další ji pořezal žiletkou na krku. V poslední hodině jí někdo vložil do ruky nabitou pistoli a namířil jí na hlavu. Když experiment skončil a Marina se začala opět hýbat, kráčela k lidem, kteří ji ještě před pár minutami ubližovali. Všichni před ní v panice utekli, protože si najednou uvědomili, co udělali.
Také oběť masivní kyberšikany je většinou člověk, který se nebrání. Buď nemá dostatečné sociální zázemí nebo mentální kapacitu nebo obojí. Bezbrannost takového člověka podněcuje agresory ke stále většímu násilí, které se normalizuje – vždyť za to nedostávají žádné tresty. A co se netrestá, to je přece dovoleno.
Najednou je normální ponižujícím způsobem mluvit o zdravotním stavu, zveřejňovat soukromé informace, které oběť bezprostředně vystavují riziku, vyhrožovat jí, napadat ji na ulici nebo dokonce plánovat jak ji dostat na psychiatrii. Takové chování nemá nic společné se zábavou, natož s čímkoliv morálním.
Tyto experimenty hovoří o vás lidech jedno – i ze slušného, psychicky zdravého člověka lze během krátké doby vytvořit sadistu, který se s chutí podílí na šikaně.
Stačí k tomu tři věci:
1. souhlas autority, kterou je váš oblíbený internetový tvůrce,
2. nějaká forma anonymity, za kterou se schováte
3. a oběť, která není schopna se bránit.
Příště, až kliknete na další 'šťavnaté' reakční video, vzpomeňte si to, co jsme si tu dnes rozebrali. Pozorujte, jak se mění vaše chování a chování ostatních. Všímejte si stupňujícího násilí vůči oběti. Občas se mi zdá, že Youtube je jeden velký psychologický experiment, jehož výsledky budou stejně děsivé jako výsledky experimentů provedených v 60. a 70. letech.
Příště vám povím, jaký je rozdíl mezi šikanou a reakcí na nějaké video. Pastvě zdar a brzy na viděnou.