Nazdar, tady nejtvrdší zadek z buše.

Než začnu, mám pro vás důležité upozornění – nejsem právník, ale vombat. A proto byste tento článek neměli brát jako právní radu.

My vombati k ochraně svojí osobnosti používáme především náš zadek. Jó, nejeden dingo by vám o tom mohl vyprávět… Jenže, vy lidé jste tvory nedokonalými. Nemáte ani drápy, ani smrtící zadek a proto na svoji ochranu potřebujete zákony. 

Dnes se spolu na jeden právní koncept podíváme. Lidově se nazývá „zákon o ochraně osobnosti“. Ve skutečnosti to není jeden zákon, nýbrž několik různých zákonů v Občanském zákoníku, které každému člověku garantují právo na ochranu lidské důstojnosti, cti, dobré pověsti, soukromí, jména a také projevů osobní povahy – to můžou být třeba fotografie, videa či hlasové záznamy.

Na rozdíl od nás vombatů, lidé se zákony nechrání před hladovými dingi, nýbrž před neoprávněnými zásahy třetích osob. Například… reakčních kanálů.

„No jo vombate,“ říkáte si teď. „Jenomže to všechno je satira a ta je přece dovolena.“

Hm. To není tak stoprocentní pravda. U soudu se totiž nehraje na pocity, ale na vážení. Na jedné misce vah leží svoboda projevu tvůrce, na druhé pak právo na soukromí oběti. A věci jako bezúčelné nadávky, ponižování nebo veřejné propírání věcí, do kterých nikomu nic není, nakloní misky vah spíše ve prospěch oběti, nikoli tvůrce.

Teď si zajisté říkáte oblíbenou mantru reakčních kanálů, že přece veřejně známé osobnosti musí snést vyšší míru satiry a kritiky.

Ano, je pravdou, že politici, celebrity a influenceři musí mít hroší kůži – téměř tak tvrdou, jako je ta moje na zadku. Avšak i oni mají právo na soukromí. Pokud nějaká informace není předmětem veřejného zájmu, ale byla někým zveřejněna jen pro sledovanost a zisky, mohou vás hnát k civilnímu soudu stejně jako kterýkoliv jiný smrtelník. A věřte mi, žaloba v datové schránce zamrzí víc, než sucho v australské buši.

Existuje totiž obrovský právní rozdíl mezi veřejným zájmem – kdy například politik krade nebo influencer propaguje nebezpečné podvody – a veřejnou zvědavostí, kdy se parta znuděných děcek chce hrabat v něčím soukromí. Soudy tohle rozlišují už dlouho. Čím méně má propíraná věc společného s tím, proč je daný člověk veřejně známý, tím méně váží argument, který říká „ale diváky to zajímá!“.

Zveřejnění soukromé adresy, telefonního čísla nebo tajně nahraných hovorů navíc většinou nemá s veřejným zájmem společného absolutně nic. Pokud to tedy zrovna neodhaluje trestnou činnost. Jinak jde o čistou škodolibost. A za tu se platí – ať už odškodněním u civilního soudu, nebo pokutou od úřadu pro ochranu osobních údajů.

Nemyslete si. Slavní lidé se v jednom kuse soudí s někým, kdo porušil jejich právo na soukromí. A víte proč? Protože ochrana osobnosti se vztahuje na všechny – jak na slavné a veřejně známé lidi, tak na jejich neznámé diváky.

Kde tedy leží ta pomyslná hranice? Co je ještě satira a co už je šikana?

Konstruktivní kritika nebo satira znamenají, že si můžete dělat legraci z toho, co člověk dělá veřejně, jaké názory prezentuje nebo jakou tvorbu vypouští do světa.

Jakmile začnete řešit jeho zdravotní stav, rodinu, soukromé zprávy, soukromé hlasovky nebo z něj dělat terč bezmyšlenkovité šikany – takzvaný hate train – už to není satira a tvůrce se pouští na tenký led. 

Reakčního tvůrce v takovém případě nezachrání ani ona kouzelná formulka v popisku videa: „Tohle video slouží pouze k pobavení a nikoho nechce poškodit.“

Funguje to totiž asi stejně spolehlivě, jako kdyby dingo s mojí prackou v tlamě řekl: „Ukousl jsem ti haksnu, ale bylo to jen pro zábavu, tak se nezlob.“ Nemůžete něco v úvodu deklarovat a pak to v následujících dvaceti minutách porušovat. Právníci ani soudci nejsou hloupí, jako algoritmus YouTube.

A to mi věřte, internet by byl o dost méně toxickým místem, kdyby si někteří tvůrci uvědomili, že svoboda projevu není neomezeným právem dělat vše, co se nám zlíbí, aniž by jim to jeden vačnatec musel připomínat. Existují také práva oběti. 

Příště vám povím něco více o bizáru. Pastvě zdar a brzy na viděnou.