Zdravíčko, tady váš nejtvrdší zadek z buše.

Pro začátek bych vás chtěl upozornit, že nejsem psycholog, jsem vombat. Proto prosím berte toto video s nadhledem a v případě potřeby se obraťte na odborníky.

Dnes si budete připadat možná trochu jako Alice v Říši divů. Chci vám totiž ukázat jak hluboká může být vombatí nora. 

Na úvod pro vás mám hádanku. Je těžká, proto poslouchejte velmi pozorně.

Představte si dvě děti. To první chodí za školu, kouří, je hloupé, má špatné známky. Dokonce i jde nepříjemně cítit, lže učitelce a když si měly děti brát z misky každý po jednom bonbonu, tohle si nabralo celou hrst. Druhé dítě je premiant třídy. V žákovské samé jedničky, k dospělým je vždy slušné, každý ho chválí. Učitelce během přestávky dokonce pomáhá krmit pravidelně zvířátka.

Představujete si je? Dobře.

A teď si představte, že ráno, před začátkem školy, se tyhle dvě děti potkají v parku.

Dítě, které má samé jedničky, chytne záškoláka za oblečení, roztrhne mu tričko, shodí ho do bláta, několikrát do něj dokonce kopne. Pak mu otevře batoh, vyškube listy ze sešitů, zláme pastelky, rozmaže mu po obličeji psí hovínko. Dokonce vezme zapalovač a pokusí se záškolákovi zapálit vlasy.

Záškolák nakonec ani nepřijde do výuky. Místo toho se toulá po městě, žebrá peníze a kouří. Tu a tam možná zkusí někomu něco vzít. O přestávce pak jedničkář dojde za paní učitelkou, a s uctivým úsměvem jí oznámí, že záškoláka zahlédl v parku, ale ve škole opět není.

Které z dětí je horší?

Bude podle vás některé oblíbenější?

Které z těch obou dětí budou podle vás dospělí více chválit?

Pokud se pohádají, kterému budou lidé v okolí více věřit?

Které z dětí bude v životě úspěšnější?

Máte to?

A teď pozor! Které z těch dětí je víc jako bizár a které víc jako reakční kanál? Vnímáte jistou podobnost?

Může se zdát, že takové dvě situace spolu docela nesouvisejí, ale smutnou pravdou je, že svět dětí a svět dospělých se často zase až tolik neliší, obzvlášť, jestliže zapomenete vy lidé emočně nebo morálně dospět.

I dospělé to pořád může lákat k zlým skutkům, zákeřnostem, pomluvám nebo jinak nehezkému chování, pokud si nedají na takové věci pozor. Jen si to v dospělosti umíte obhájit o něco sofistikovaněji.

Už jste slyšeli někdy věty, které zněly například takto?

• „Řekla jsem to o ní, protože si to zaslouží.“
• „Provedl jsem mu to, protože mě štval.“
• „Ublížili jsme jí, protože je zlá…“

Slovo „protože“ používáte jako takové kouzelné slůvko a přitom si kolikrát ani neuvědomíte, jak zlými se stáváte sami. Bez ohledu na to, co oběť dělá, nebo jaká je, pokud je terčem něčího zla, stává se sama obětí.

Zkuste se na činy některých lidí podívat bez slůvka "protože" a možná vám spadne brada.

Tisíce lidí někomu denně nadávají v komentářích a vyhrožují, protože řekl nebo udělal něco, s čím nesouhlasí. Znamená to, že je jedné konkrétní osobě nadáváno a vyhrožováno tisíci lidmi zaráz. A to je – bez ohledu na to, jaké je jejich "protože", vážně neskutečný tlak.

Navíc si musíme přiznat, že to obvykle nekončí jenom u nadávek a výhružek, že ne?

Já vím, nejsem tak hezký jako bílý králík s hodinkama, ale stejně vás můžu vzít do nory plné pastí a možných následků. Jen pojďte, následujte můj chlupatý zadek, ať se mezi nimi neztratíte, kdybyste se tam náhodou poznali.

Šikana může vzniknout, aniž by si to šikanující uvědomili. Někdy dokonce může nějakou dobu trvat, aniž by si to uvědomoval šikanovaný. Obzvlášť pokud má nižší intelekt nebo potíže se socializací.

Téměř pokaždé se však stane, že se lidé kvůli šikaně začnou pomalu měnit. A to ne jen oběti, nýbrž i šikanující a dokonce i ti, kteří šikaně pouze přihlíží. Přičemž může dojít hned k několika jevům.

Pokud jde o přihlížející, ti jsou ohroženi přítomností šikany zdánlivě nejméně a tento jev útočí především na jejich svědomí, sociální vnímavost a smysl pro spravedlnost. Po nějaké době se mohou stát morálně otupělými nebo se k šikaně dokonce přidat. Což je docela špatné jak pro oběť, tak i pro společnost a další potenciální oběti, které na ně narazí v budoucnu.

To je ta horší varianta.

Nebo mohou sebrat odvahu a šikanovaného se zastat. To je o něco hrdinštější a morálnější varianta, i když také velice vzácná a docela nebezpečná. Může z nich učinit rovněž oběti šikany.

Jak se bránit šikaně co nejúčinněji si povíme v jednom z příštích dílů, zatím jen povím, že já mám lidi, kteří se šikaně postaví rád a v tomhle ohledu, jako jednom z mála, nedoporučuju skrývat se v díře a dělat, že takové věci nevidím. Za jiných okolností jsou díry tuze fajn. Hlavně ty vombatí, samozřejmě.

Další, velmi častá změna, kterou může udělat šikana s vnímáním světa u přihlížejícího, nastává nejčastěji, když se ukáže, že šikana, které přihlížel, vedla k něčemu opravdu ošklivému. Pokud byl šikanovaný třeba ošklivě zraněn, skončil v péči lékařů nebo psychiatrů, nebo se stalo něco ještě horšího… Popřípadě pokud museli zasáhnout dospělí, policejní složky a lidé s autoritou, může u přihlížejících dojít takzvaně k „prozření.“ Stane se příště všímavějším, citlivějším vůči bezpráví a bude chtít podobně traumatizujícímu zážitku bránit, nejen u sebe, ale i jinde.

Překvapivě k podobnému prozření mohou dojít i někteří agresoři, pokud je jim včas ukázáno (bohužel většinou šokem) jak moc zlé následky mohou mít věci, které provedli. K nim bych se ale vrátil až o něco později.

Nepochybně nejvýraznější následky zanechává šikana na obětech, tedy na těch, vůči nimž byla šikana původně mířena. Ale ne vždy jsou tyto následky shodné s tím, co šikanující provést šikanovanému opravdu zamýšlel. Obecně můžeme říct, že mohou být ve skutečnosti daleko horší. Nejhorší následky šikany totiž zpravidla nejdou vidět. 

I když modřiny a zlomeniny se občas objeví, nejhorší je, že oběť šikany začne mít velmi často, a rychle potíže psychické. Bývá to ztráta sebedůvěry, potíže se sebepojetím, ztráta důvěry v okolí a ve druhé lidi, potíže s přizpůsobováním se situacím, přijímáním věcí, vyjadřováním názoru… Nezřídka se také přidruží různé fobie, jako strach z lidí, strach z neznámého prostředí, strach z davů, různé formy agorafobie, úzkosti panické ataky nebo posttraumatická stresová porucha.

Nejde o žádné výmysly, jak se vyhýbat povinnostem, jde o vážné psychické nemoci, jejichž léčba může trvat klidně po celý zbytek života.

Věřte mi, raději byste se procházeli bez vody po sluncem rozpálené buši, než se po celý zbytek života potýkali s něčím tak nepříjemným a omezujícím.

Vombatí nora zde ale zdaleka nekončí.

Pokud si ale myslíte, že šikana mění a poznamenává pouze šikanované a přihlížející, tak vás teď možná budu šokovat. Šikana totiž může nadělat nenapravitelné škody také na duši a morálce šikanujícího. A rozhodně také může zanechat pěkných pár skvrn na jeho pověsti.

Věřte nebo ne, většina agresorů s šikanou začíná, neboť se domnívají, že si to jejich oběť zaslouží. Nebo, že na své počínání mají z nějakého důvodu právo. Samozřejmě se mýlí, protože žádný člověk nemá právo ublížit někomu jinému, nejedná-li se o bezprostřední nebezpečí, jako je nutná obrana nebo krajní nouze. Jenomže to si v danou chvíli buď neuvědomují, nebo si vytváří pro sebe přijatelnou výmluvu, proč je v tomto případě jejich počínání výjimka.

Pokud tedy nejde doslova o sadisty nebo jedince s psychopatickými rysy osobnosti, ti jsou prostě jednoduše nemocní, ale takových je ve skutečnosti mezi agresory méně, než byste čekali.

Tak tedy, většinou agresoři začnou z pozice někoho, kdo se za něco mstí, nudí se, nebo například něco domněle napravuje a může mít díky tomu dokonce pocit určité satisfakce nebo nadřazenosti. Ten ale málokdy trvá dlouho.

Postupně je střídán pocity frustrace, hněvu, nezřídka se také ozývá svědomí, které je třeba umlčovat dalšími a dalšími zdůvodněními a to v agresorovi opět vzbuzuje další pocity hněvu a pohrdání nejenom vůči oběti.

Je to takový začarovaný kruh, kdy si oběť postupně démonizujete nebo dehumanizujete, abyste se sami cítili lépe a přitom vůči ní tvoříte stále negativnější emoce.

A samozřejmě také stupňujete projevy agrese, dokud nenastane jeden ze tří pro vás obvykle ještě nepříjemnějších scénářů. A to:

1. Že se oběti přihodí něco opravdu zlého, co už nebude ani satisfakce ani sranda a bude si vyžadovat skutečnou pozornost. Často jde o vážný úraz, hospitalizaci oběti nebo si oběť dokonce sáhne na život.
   
2. Zasáhne vyšší autorita, kterou bude agresor nucen poslechnout. Tou může být učitel nebo rodič agresora, ale také jeho nadřízený, nebo právník oběti, popřípadě i soud.
   
3. Oběť se dostane z dosahu agresora, ať už změnou bydliště, odpojením od sociálních sítí, změnou zaměstnání nebo jinými podobnými prostředky.

Pravda, existuje také možnost skončit s šikanou sám včas, což by bylo vlastně tou nejlepší z věcí, co se může šikanujícímu stát. Ale ocení to?

Většinou ne. Šikana může být totiž do určité míry také návyková. Především ten slastný pocit moci. A tak si překročení hranic může šikanující uvědomovat jen matně a ztrátu možnosti ve svém konání pokračovat, může nést naopak značně nelibě. 

Agresor sám, během toho co stupňuje násilí vůči šikanovanému, si postupně vytváří emoční otupělost vůči cizímu utrpení. To znamená, že postupně mu začne být jedno, co se stane druhému člověku, ať už dostane trest za nesplněný úkol, zlomí si po podkopnutí nohu, rozejde se s ním partner nebo bude připraven o práci.

Tyhle věci mu postupně začínají dělat ošklivou radost.

Jenže co myslíte, vážně se chtěl stát od počátku právě takovým člověkem?

A pokud jde o vaše okolí, chtěli by jste mít někoho takového za blízkou osobu, na niž byste se měli spoléhat? Nálepka šikanéra je totiž společenským cejchem, který už se jenom tak lehce nesmyje. I kdyby šikanující došel k prozření, není zaručené, že mu jeho prohřešky jeho okolí odpustí. Vždy se totiž najde někdo, kdo o vaší minulosti něco nehezkého ví a je ochotný se o tom zmínit, i po letech.

Mít někoho, o kom víme, že se věnoval šikaně v pracovním kolektivu nebo okruhu blízkých přátel je riziko, které si nehodlá dovolit každý.

A to mluvím pouze o případech, kdy jeho šikana nevedla k ničemu fatálnímu.

Čelit trestnímu stíhání a soudu poté, co jste své jednání přehnali a někomu opravdu ublížili, je nejen nepříjemné a stresující, ale může mít následky na zbytek života, které poznamenají jak vás, tak i vaši případnou rodinu.

A i kdyby vás soud třeba nečekal, jak myslíte, že se lidé chovají například k někomu, kdo přivedl jiného člověka do péče psychiatrů? Nebo si jeho vinou sáhl nějaký člověk na život?

Věřte, že z šikanujícího je někdy snadné stát se šikanovaným nebo alespoň ostrakizovaným, když ve vás společnost začne vidět namísto mstitele nebo někoho, kdo má s někým „jen spor,“ najednou „agresora a zlo.“  K takovým změnám může dojít třeba i na základě jediné skutečnosti a tedy snáz, než by si mohl leckdo připustit.

O vlaku nenávisti jsme si už říkali a víme, že jej zastavit jde jenom velice těžko. Zato může tu a tam změnit s překvapivou lehkostí směr. Třeba ho i úplně otočit. A nikdo nechce být takovým vlakem vláčen. Dokonce ani ten, kdo do něj původně přikládal.

Nezapomeňte – šikana neubližuje jen oběti, ale také přihlížejícím a také agresorovi! 

Vombatí nora zde ještě nekončí. Příště si povíme něco o tom, zda a nakolik může intelekt ovlivnit naše činy.

Pastvě zdar a brzy na viděnou!